Muhammad a Konstantin Veliký

Muhammad a Konstantin Veliký

'Abd Al-Ahad Dawúd

(Reverend David Benjamin Keldani)

Sedmá kapitola knihy Daniel přináší nejvelkolepější a asi i nejjasnější proroctví o Božím pověření nejvýznamnějšího člověka a posla Božího, které si zaslouží pečlivé studium a nestranné zhodnocení. V Danielově prorockém vidění čtyři postavy hrozivých zvířat představují velké události lidských dějin, jdoucí po sobě po období více než tisíce let. „Čtyři nebeské větry rozbouřily Velké moře.“ První zvíře vystupující z hlubokého moře je okřídlený lev, po něm přichází druhé zvíře ve formě medvěda držícího v zubech tři žebra. Po nich následuje třetí hrozné zvíře v podobě okřídleného čtyřhlavého levharta. Čtvrté zvíře, ještě strašnější a hrozivější než ta předchozí, je nestvůra s deseti rohy na hlavě a železnými zuby v tlamě. Mezi rohy mu poté vyroste další malý roh, čímž se tři rohy ulomí. Hle, ten roh má lidské oči a ústa, která začínají mluvit troufale proti Nejvyššímu. Uprostřed nebes se náhle v oslnivém světle objeví zjevení Věčného, jak sedí na Svém stolci (arabsky kursíj) ze světelných plamenů, jehož kola jsou ze zářícího světla.[1] Vychází od Něho proudící řeka světla, milióny nebeských bytostí Mu slouží a desetitisíce z nich před Ním stojí. Koná se zvláštní zasedání soudu; knihy byly otevřeny. Tělo zvířete je spáleno ohněm, rouhačský roh je však ponechán při životě do doby, než s nebeskými oblaky přijde jistý Barnaša – tedy Syn člověka – a přivedou ho až k Věčnému, od něhož dostane vladařskou moc, slávu a věčné království. Ohromený prorok přistoupí k jednomu ze zástupu a žádá ho o vysvětlení významu tohoto úžasného vidění. Dobrý anděl mu ho vyloží takovým způsobem, že se celé tajemství zahalené do obrazného jazyka a jinotajů objasní.

Daniel byl jakožto princ z královského rodu spolu se třemi dalšími židovskými mladíky odveden ke dvoru babylónského krále, kde byl vzdělán ve veškerém vědění Chaldejců. Žil tam až do dobytí Peršany a pádu Babylónské říše. Prorokoval pod vládou Nebukadnesara i Dareia. Biblická kritika nepřipisuje autorství celé Knihy Danielovi, který žil a zemřel minimálně dvě století před dobytím Řeckem, které zmiňuje jménem Javan = Iónia. Prvních osm kapitol, pokud se nemýlím, je napsaných v chaldejštině a zbývající část v hebrejštině. Pro naše účely jsou však datace a autorství méně důležité než skutečné naplnění proroctví obsaženého v Septuagintě, která byla sestavena zhruba tři století před naším letopočtem (a vznikem křesťanství).

Podle andělova výkladu každé ze čtyř zvířat představuje říši. Lev s orlími křídly představuje Chaldejskou říši, která byla mocná a na nepřátele se vrhala prudce jako orel. Medvěd představuje „Mádáí-Páris“, neboli Médo-perskou říši, jejíž dobytá území se rozprostírala až k Jaderskému moři a do Etiopie, držela tedy v zubech žebro z těla všech tří kontinentů východní polokoule. Třetí zvíře se svými šelmovskými vlastnostmi, hbitými skoky a dravostí symbolizuje vítězná tažení Alexandra Velikého, jehož obrovská říše byla po jeho smrti rozdělena na čtyři státy.

Anděl vykládající vidění u prvních třech říší nezachází do podrobností, na rozdíl od čtvrtého zvířete. To vysvětluje jasně a velmi podrobně, čímž je obraz z vidění zaostřený. Čtvrté zvíře je v podstatě netvor a ohromný démon. Toto je mocná Římská říše a deset rohů je deset římských císařů, kteří pronásledovali rané křesťany. Otevřete si jakoukoliv knihu o církevních dějinách prvních tří století až k takzvanému obrácení Konstantina Velikého ke křesťanství a neuvidíte tam nic jiného než hrůzy nechvalně známých „deseti perzekucí“. Doposud všechna tato zvířata přestavují moc temnot, konkrétně Satanovu vládu, tedy modlářství.

V této souvislosti bych rád upozornil na jasnou pravdu obsaženou v obzvlášť důležitém článku islámské víry: „Dobro i zlo pochází od Alláha.“ Víme, že staří Peršané věřili v dualismus bohů, tedy jinými slovy v princip dobra a světla a v protikladný princip zla a temnoty a v neustálý zápas těchto dvou věčných sil. Stojí za povšimnutí, že ze čtyř zvířat perskou mocnost přestavuje postava medvěda, který je méně lítý a krvelačný než ostatní tři a navíc pokud dokáže chodit po zadních, podobá se člověku, alespoň z dálky.

Ve veškeré křesťanské teologické a náboženské literatuře, kterou jsem přečetl, jsem nikdy nenarazil byť na jediný výrok podobný tomuto článku muslimské víry: Bůh je skutečným původcem dobra i zla. Tento článek muslimské víry je naopak křesťanskému náboženství vrcholně odporný a je zdrojem nenávisti vůči islámskému náboženství. Přesto právě toto učení Bůh výslovně sděluje Kýrovi, jehož nazývá Svým pomazaným (tedy „Kristem,“) aby Kýros věděl, že kromě Něj není žádného jiného božstva, a prohlašuje: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Izajáš 44:7)

Že je Bůh původcem dobra i zla ani v nejmenším neodporuje konceptu Božího dobra. Jeho pouhé popírání je však v rozporu s naprostou jednotou Všemohoucího. Navíc to, co označujeme či chápeme jako zlo, má dopad pouze na stvořené a je pro rozvoj a zdokonalování bytostí, ale na Boha nemá byť sebemenší vliv.

Ukončuji tuto vsuvku a podotýkám, že všechna tato divoká zvířata byla nepřáteli „svatého Božího lidu,“ jak se říkalo starým Izraelitům a raným následovníkům evangelia, protože jen oni měli pravé vědění, písmo a Boží zjevení. Tato zvířata Boží lid pronásledovala a zabíjela. Avšak podstata a vlastnosti malého rohu, který vyrostl na hlavě čtvrtého zvířete, byly natolik odlišné od ostatních zvířat, že sám Bůh sestoupil a ustanovil Svůj stolec v nebesích, aby soudil a odsoudil čtvrté zvíře ke zkáze. Rovněž si k Sobě nechal přivést Barnašu, Syna člověka, a učinil ho sultánem lidí, neboť jemu a „lidu svatých Nejvyššího“ byly dány šoltana, jaqar, malkutha, což značí říši, slávu a království všech lidí a národů (Daniel 7:14, 27).

Povšimněme si, že jelikož Syn člověka je vznešenější a vyššího postavení než zvířata, také jím hlásané a ustavené náboženství je nesrovnatelně svatější než to malého rohu.

Nyní se zaměříme na to, kdo je tím malým rohem. Jakmile s jistotou ztotožníme tohoto jedenáctého vládce, osoba Barnaši se tím objasní per se. Malý roh vyroste po „deseti perzekucích“ pod vládou císařů Římské říše, která se zmítala pod čtyřmi soky, jedním z nichž byl Konstantin. Všichni usilovali o moc nad lidem, tři zemřeli, nebo padli v bitvě, a zůstal jen Konstantin jako nejvyšší svrchovaný vládce ohromné říše.

Dřívější křesťanští vykladači se marně snažili tento odporný malý roh ztotožnit s Antikristem, protestanti s římským papežem a se zakladatelem islámu (Bůh chraň!). Pozdější biblická kritika si s vyřešením této otázky čtvrtého zvířete neví rady, když ho chce ztotožnit s Řeckou říší a malý roh s Antiochem. Někteří kritici, např. Carpenter, považují Médo-perskou říši za dvě oddělená království. Tato říše však nebyla o nic víc dvěma než bývalé Rakousko-Uhersko. Výzkumy prováděné vědeckou misí francouzského učence M. Morgana v Šúšanu (Súsách) i jinde nenechávají v této záležitosti žádné pochyby. Čtvrté zvíře nemůže být ničím jiným než starým římským světem.

Na podporu teze, že malý roh musí být pouze Konstantin Veliký, můžeme předložit následující nezpochybnitelné argumenty:

(a) Konstantin přemohl Maximiana i oba další soky a ukončil pronásledování křesťanství. Gibbonův Úpadek a pád římské říše je podle mne nejlepší historickou knihou, která nás může poučit o těchto dobách. Nikdy nedokážete najít čtyři soky po deseti perzekucích církve vyjma Konstantina a jeho nepřátel, kteří před ním padli jako tři rohy, které padly před malým rohem.

(b) Všechna čtyři zvířata jsou ve vidění ukázána jako nemyslící bestie, ale malý roh měl lidská ústa a oči, což jinými slovy popisuje ohavnou nestvůru obdařenou rozumem a řečí. Prohlásil křesťanství za pravou víru, nechal Řím papežovi a sídlem říše učinil Byzantion, které přejmenoval na Konstantinopol. Předstíral, že vyznává křesťanství, pokřtít se však nechal až krátce před smrtí, a i to je sporné. Legenda, že se obrátil poté, co na nebi spatřil kříž, byla již dávno vyvrácena jako podvrh, stejně jako příběh Ježíše Krista vložený do Židovských starožitností Josefa Flavia.

Nepřátelství zvířat vůči věřícím v Boha bylo kruté a nelítostné, avšak nepřátelství myslícího rohu bylo ďábelské a zhoubné. Jeho nepřátelství bylo pro náboženství nejničivější a nejzákeřnější, protože jeho cílem bylo pokřivit pravdu a víru. Všechny dřívější útoky čtyř říší byly pohanské; pronásledovaly a utlačovaly věřící, ale pokřivit pravdu a víru nedokázaly. A právě tento Konstantin vstoupil mezi Ježíšovy ovečky jako věřící v rouše beránčím, vnitřně však vůbec pravým věřícím nebyl. Jak zničující a zhoubné bylo jeho nepřátelství můžeme vidět z následujícího:

(c) Roh-císař mluví „troufale“ či pronáší „velká slova“ (v chaldejštině rórbhán) proti Nejvyššímu. Pronášet rouhačská slova o Bohu, přidružovat k Němu další bytosti a připisovat mu pošetilá jména a přívlastky jako „zploditel“ a „zplozený,“ „vycházení“ (druhé a třetí osoby,) „jednota v trojici“ a „vtělení“ znamená popírat Jeho jedinost.

Ode dne, kdy se Bůh zjevil Abrahamovi v Uru Chaldejském, až do vyhlášení Nicejského vyznání víry a jeho prosazování Konstantinovým císařským ediktem ke zděšení a za protestů tří čtvrtin pravě věřících příslušníků církve v roce 325 n. l. nebyla Boží jedinost nikdy takto oficiálně a otevřeně zneuctěna těmi, kdo předstírali být z Jeho lidu, jako Konstantinem a jeho bandou nevěřících církevních hodnostářů! V prvním textu této sbírky jsem ukázal omyl církví ohledně Boha a Jeho přívlastků, takže se tomuto nepříjemnému tématu nemusím znovu věnovat, neboť mi působí bolest a strast když vidím, jak k Němu ti, kdo by měli dobře vědět, přidružují proroka a ducha svatého, obě vznešená Boží stvoření.

Kdyby k Bohu přidružovali Brahmu a Usira, nebo Jupitera a Vestu, jednoduše bychom to považovali za pohanskou víru. Ale když sledujeme, jak je na úroveň slávy Boha pozdvihován prorok Ježíš z Nazaretu a jeden z miliónu svatých duchů sloužících Věčnému, nenacházíme vhodné jméno pro ty, kdo v to věří, vyjma toho, které byli vždy nuceni používat muslimové, tedy přídomek gháwún.

Jelikož tento odporný roh pronášející troufalá slova a rouhající se proti Bohu je králem, jak to anděl vysvětluje Danielovi, a jelikož tento král byl jedenáctým císařem vládnoucím v Římě a pronásledujícím Boží lid, nemůže to být nikdo jiný než Konstantin. Jeho edikt vyhlásil víru v trojici božských osob. Starý zákon je živoucím dokumentem, který to odsuzuje jako rouhání a hrozí se toho židé i muslimové. Kdyby to byl někdo jiný než Konstantin, pak vyvstává otázka, kdo by to mohl být. Již přišel a odešel, nebyl to podvodník nebo Antikrist, který má teprve přijít a jehož možná nepoznáme a neztotožníme. Pokud nepřipustíme, že tento roh už přišel, jak potom vyložíme čtyři zvířata, prvním z nichž je zajisté Chaldejská říše, druhým Médo-perská a tak dále? Pokud čtvrté zvíře nepředstavuje Římskou říši, jak můžeme vykládat třetí s jeho čtyřmi hlavami jako říši Alexandra Velikého rozdělenou po jeho smrti na čtyři státy? Následuje po Řecké říši nějaká další mocnost před Římskou říší, jejíchž deset vládců pronásledovalo věřící v Boha? Sofistika a klam nepomohou. Malý roh je jednoznačně Konstantin, i kdybychom popírali Danielovo proroctví. Nezáleží na tom, zda sedmou kapitolu knihy Daniel napsal prorok, kněží nebo čaroděj. Jistá je jedna věc, a to že její předpovědi a popisy událostí z doby přibližně před dvaceti čtyřmi stoletími jsou přesné, pravdivé a naplnily se v osobě Konstantina Velikého, jehož římská církev velmi moudře nikdy neprohlásila za svatého, na rozdíl od církve řecké.

(d) Malý roh nejen že vyrostl do hrozivějšího zjevení než ostatní, pronáší bezbožná slova proti Nejvyššímu, ale bojuje proti a hubí „svaté Nejvyššího“ (Daniel 7:25). V očích hebrejského proroka jsou lidé věřící v jediného Boha samostatným a svatým lidem. Je nespornou pravdou, že Konstantin pronásledoval ty křesťany, kteří stejně jako židé věřili v absolutní jedinost Boží a odvážně prohlašovali, že Trojice je falešným a pomýleným pojetím Božstva. Na koncil do Nikáje (současného İzniku v Turecku) bylo povoláno více než tisíc duchovních, z nichž pouze 318 souhlasilo se závěry koncilu, a i mezi nimi se utvořily tři odlišné frakce prosazující nejednoznačné a bezbožné výrazy „soupodstatnost“, „soubytnost“ a další slova úplně a naprosto cizí prorokům Izraele, ale zcela hodná mluvícího rohu.

Křesťané trpící pronásledováním a mučednictvím pod pohanskými císaři Říma pro to, že věřili v jediného Boha a v Jeho služebníka Ježíše, byli nyní císařským ediktem „křesťanského“ Konstantina odsouzeni k ještě horším mukám, protože odmítali uctívat služebníka Ježíše jako soupodstatného a rovného jeho Pánu a Stvořiteli. Starší a duchovní ariánského vyznání, tj. Qăšīši a Mšămšāní, jak je nazývali raní židovští křesťané, byli sesazeni či vyhnáni, jejich náboženské knihy zakázány a jejich kostely zabaveny a předány trinitářským biskupům a kněžím. Každé historické dílo o rané křesťanské církvi nám poskytne bohaté zprávy o zásadním Konstantinově úsilí ve věci trinitářského vyznání a útisku těch, kdo mu oponovali. V každé provincii dostaly církevní úřady k dispozici nemilosrdné legie. Konstantin zosobňuje hrůzovládu a krutý boj proti unitářům, které na Východě trvaly tři a půl století, než muslimové ustavili Alláhovo náboženství a převzali moc a vládu nad zeměmi pošlapanými a zničenými čtyřmi zvířaty.

(e) Mluvící roh je obviněn, že se bude snažit změnit „doby a zákon.“ Toto obvinění vznesené proti rohu je velmi závažné. Jeho rouhačství či troufalá slova proti Nejvyššímu mohou, avšak nemusí ovlivnit další lidi, ale změnit Boží zákon a ustavené sváteční dny by přirozeně náboženství zcela rozvrátilo. Konstantinův edikt přímo porušil a zneplatnil první dvě přikázání Mojžíšova zákona o naprosté jedinosti Boha – „Nebudeš mít jiného boha mimo Mne.“ – a o přísném zákazu vytváření obrazů a soch k uctívání. Prohlašovat tři osobní bytosti v Božstvu a vyznávat, že Věčný a Všemocný byl zplozen a zrozen z panny Marie je největší urážkou Božího zákona a nejhrubším modlářstvím. Vytvořit obraz k uctívání ze zlata či dřeva je dostatečně ohavné, ale vzít si za předmět uctívání smrtelníka, prohlásit ho za Boha (!) a dokonce i uctívat chléb a víno eucharistie jako „tělo a krev Boha“ je bezbožným rouháním.

Co by mohlo být odpornější pravověrnému židovi a prorokovi jako byl Daniel, který od mládí nejoddaněji dodržoval Mojžíšův zákon, než nahrazení pesachového beránka významného svátku Pesachu Velikonocemi a obětí „beránka Božího“ na kříži a na tisících oltářů každý den? Zrušení dne šabatu bylo přímým porušením čtvrtého přikázání a místo toho ustavení neděle bylo svévolné a nepřátelské. Je pravda, že Korán den šabatu zrušil, ale ne proto, že by pátek byl posvátnějším dnem, ale jednoduše z toho důvodu, že židé jeho význam zkalili prohlášením, že Bůh po šesti dnech práce sedmý den odpočíval, jako kdyby byl člověkem a byl znaven. Muhammad by býval zničil kterýkoli den a jakýkoli předmět, byť sebeposvátnější, pokud by se stal předmětem uctívání s úmyslem snižovat Boží velikost a slávu. Důvodem zrušení šabatu Konstantinovým výnosem bylo ustavení neděle, kdy měl Ježíš údajně vstát z mrtvých. Sám Ježíš šabat přísně dodržoval a káral židovské vůdce za to, že měli námitky proti tomu, když v něm konal dobročinné skutky.

(f) Rohu bylo umožněno vést válku proti svatým Nejvyššího po dobu zhruba tří a půl století, což je sice oslabilo a oni umdlévali, avšak nikdy se mu je nepodařilo zcela vymýtit. Ariánci věřící pouze v jediného Boha se občas, například pod vládou Constantia (Konstantinova syna), Juliana a dalších, kteří byli tolerantnější, rozhodně bránili a za věc své víry bojovali.

Dalším důležitým tématem z tohoto úžasného vidění je ztotožnění Barnaši, čili Syna člověka, který roh zničil. Věnovat se mu budeme v následujícím článku.

Muhammad je Syn člověka

V předchozím textu jsme se věnovali úžasnému vidění proroka Daniela (Daniel 7). Viděli jsme, že čtyři zvířata představující čtyři po sobě jdoucí říše jsou mocnostmi temnot, které pronásledovaly židy a ranou Ježíšovu církev, tvořenou pravými věřícími v jediného Boha. Také jsme si povšimli, že tyto mocnosti byly pohanské a obrazně připodobněné ke krvelačným bestiím. Dále jsme viděli, že jedenáctý roh s očima a ústy pronášejícími rouhačská slova proti Nejvyššímu, který bojoval a přemohl Jeho svaté a změnil doby a Boží zákon, nemohl být nikdo jiný než Konstantin Veliký, jež v roce 325 n. l. vyhlásil císařský edikt prohlašující vyznání víry a závěry prvního Nicejského koncilu.

V tomto článku budeme dále pokračovat v bádání ohledně slavného Barnaši, neboli Syna člověka, který byl na nebesích přiveden k Nejvyššímu, a jemuž byla dána sultánah (v původním textu šoltáná, tedy panství či říše), sláva a věčné království a byl pověřen rozdrcením a zničením děsivého rohu.

Nyní pokročme k potvrzení totožnosti onoho Barnaši. Než zjistíme, kdo je tento Syn člověka, je zásadně důležité vzít v úvahu následující fakta a postřehy:

(a) Když hebrejský prorok předpovídá, že ho (tj. Barnašu) budou uctívat všichni lidé různých národností a jazyků, nebo hovoří o lidu svatých Nejvyššího, musíme tím chápat národy uvedené v Genesis 15:18-21, nikoliv anglický, francouzský nebo čínský národ.

(b) Slovní spojení „lid svatých Nejvyššího“ je třeba brát prvně za označení židů a následně křesťanů, kteří vyznávali naprostou Boží jedinost, bojovali za ni a trpěli pro ni až do příchodu Barnaši a zničení rohu.

(c) Po zničení rohu budou lidé a národy, které budou muset sloužit Božím svatým, Chaldejci, Médo-Peršané, Řekové a Římané, tedy čtyři národy představované čtyřmi zvířaty, která pošlapala a uchvátila Svatou zemi.

Od Jaderského moře až po Velkou čínskou zeď se všem národům buď dostalo pocty jakožto muslimům, nebo se jakožto nevěřící ocitli pod nadvládou muslimů, kteří jsou jediní praví věřící v jediného Boha.

(d) Je pozoruhodné uvědomit si významnou skutečnost, že Bůh často dopustí, aby nepřátelé Jeho pravého náboženství získali vrch nad Jeho lidem a pronásledovali ho, a to ze dvou důvodů. Za prvé protože chce Svůj lid potrestat za jeho ochablost, nedostatky a hříchy. Za druhé protože chce zřetelně ukázat víru, trpělivost a nezničitelnost Svého zákona a náboženství a tím umožnit nevěřícím, aby pokračovali ve své nevíře a zločinech, dokud se jejich pohár nenaplní. Bůh sám pak ve správný čas zakročí ve prospěch věřících, když jejich samotná existence visí na vlásku. […]

(e) Je třeba poznamenat, že židé byli Bohem vyvoleným národem do příchodu Ježíše Krista. V očích muslimů nemají nárok se nazývat „lidem svatých Nejvyššího“ ani židé, ani křesťané, protože jedni Ježíše zcela odmítají, zatímco druzí ho urážejí tím, že ho zbožšťují. Navíc oba národy nejsou hodny tohoto titulu už proto, že odmítají uznat konečného proroka, který završil posloupnost všech proroků.

Nyní v dalším kroku dokážeme, že Barnaša, Syn člověka, který byl přiveden k Věkovitému a dostalo se mu moci zabít netvora, nebyl nikdo jiný než Muhammad, jehož jméno doslova znamená „chválený a proslavený“. Ať už se snažíte na toto místo dosadit jakéhokoliv jiného člověka, abyste vznešenému Poslu Božímu upřeli tuto výsadní slávu a majestát, kterých se mu dostalo u Božího soudu, nepodaří se vám to, a to z následujících důvodů:

1. Víme, že ani judaismus, ani křesťanství pro svou víru a systém nemá žádný specifický název. To znamená, že židé ani křesťané nemají žádné konkrétní jméno pro své učení, víru a způsoby uctívání. „Judaismus“ a „křesťanství“ nevycházejí z Písma a nenazval je tak ani Bůh, ani zakladatelé těchto náboženství. Ve skutečnosti se žádné náboženství, pokud je pravé, nemůže správně jmenovat po svém druhém zakladateli, protože skutečným tvůrcem a zakladatelem pravého náboženství je Bůh, nikoliv prorok. Správným jménem pro zákony, učení, způsoby a praktiky uctívání, jak byly Alláhem zjeveny Muhammadovi, je „islám,“ což znamená „vytváření míru“ s Bohem a mezi lidmi. „Mohamedánství“ není správné označení islámu, protože Muhammad, stejně jako Abraham a všichni ostatní proroci, byl sám muslim, nikoliv mohamedán. Judaismus znamená náboženství Judy, ale čím byl sám Juda? Rozhodně ne judaista. A stejně tak byl Kristus křesťanem nebo jezuitou? Rozhodně ani jedním z toho. Jak se tedy ve skutečnosti tato dvě odlišná náboženství jmenují? Nijak!

Pak tu máme barbarské latinské slovo religio znamenající strach z bohů, které se nyní používá k označení jakéhokoliv způsobu víry a uctívání. A jaký je ekvivalent slova religio v Bibli? Jaké slovo užíval Mojžíš či Ježíš ve významu „náboženství“? Bible a její autoři samozřejmě toto slovo vůbec neužívají.

Biblický termín užívaný v Danielově vidění je totožný s tím, jež se opakovaně užívá v Koránu k označení islámu, tedy dín (v Koránu rovněž dín), což znamená rozsudek. Bůh na Svém Kursíj či stolci je Dajjana, tedy soudce. Přečtěme si popis tohoto nebeského soudu: „Byly postaveny stolce… a byly otevřeny knihy“ a byl vynesen rozsudek – dina. Knihami se tu myslí „dobře střežená deska“, na níž jsou napsány Boží výnosy a z níž byl opsán Korán a zjeven Muhammadovi archandělem Gabrielem, a také knihy záznamů o skutcích každého člověka. Na základě Božích výnosů a zákonů zapsaných na „střežené desce“ a odporných skutků rohu nejvyšší Dajjana-Soudce roh odsoudil k záhubě a určil Muhammada adonem, tj. velitelem či pánem, který netvora zničí. Veškerý tento Danielův jazyk je výrazně koránský. Islámské náboženství se nazývá dínu 'l-islám. Na základě nařízení a zákonů této dana Barnaša zničil Ďáblovo náboženství a jeho představitele roh. Jak by tedy mohl být Synem člověka, který se objevil v přítomnosti Nejvyššího, kdokoliv jiný než Muhammad? Islám je opravdu „rozsudkem míru“, protože má autentickou Knihu zákona, s níž se vykonává spravedlnost a trestá nepravost, rozpoznává pravda a odsuzuje faleš, ale především tato Kniha jasně určuje a definuje jedinost Boha, věčnou odměnu za dobré skutky a věčné zatracení za špatné skutky. V angličtině se soudce nazývá „justice of peace“, tedy smírčí soudce. To vychází z postavení muslimského soudce, který urovnává rozepře a rozhoduje spory, trestá viníky a odškodňuje oběti, tedy obnovuje mír. Toto je islám a koránský zákon, nikoliv křesťanství a evangelium, protože to křesťanovi zakazuje obracet se na soudce, i když je nevinný a bylo mu ublíženo (Matouš 5:25, 26, 38-48).

2. Synem člověka, Barnašou, je zcela jistě Muhammad, protože přišel až po Konstantinovi a ne před ním jako Ježíš a všichni ostatní proroci. Trinitářskému režimu na Východě, přestavovanému rohem, v němž jednoznačně vidíme Konstantina Velikého, bylo umožněno bojovat proti unitářům a vítězit nad nimi po danou dobu, která je obrazným prorockým jazykem vyjádřena jako „do času a časů a poloviny času“, což znamená po dobu tří a půl století, po jejímž uplynutí byla jak veškerá moc modlářství, tak trinitářská krutovláda poražena a zcela vymýcena. Není absurdnějšího tvrzení, než že Barnašou na nebesích je Juda Makabejský a rohem Antiochos. Traduje se (pokud si správně vzpomínám), že Antiochos po znesvěcení jeruzalémského Chrámu žil pouze tři a půl roku (nebo tři a půl dne) a poté zahynul.

Za prvé víme, že Antiochos byl následníkem Alexandra Velikého a syrským králem, tedy jednou ze čtyř hlav okřídleného levharta a nikoliv jedenáctým rohem čtvrtého zvířete, jak stojí ve vidění. V osmé kapitole knihy Daniel vystupují beran a kozel, které jeden svatý vykládá jako Perskou a Řeckou říši. Jasně se tam vysvětluje, že Řecká říše přímo následovala po Perské říši a byla rozdělena do čtyř království, jak stojí v prvním vidění.

Za druhé mluvící roh naznačuje, že člověk, který se rouhal a měnil doby a zákon, nemohl být pohan, ale někdo, kdo Boha znal a záměrně k Němu přidružoval další dvě osoby, které rovněž znal, a tím víru zkazil. Antiochos židovskou víru nezkazil ustavením trojice či mnohobožství, ani nezměnil Mojžíšův zákon a sváteční dny.

Za třetí je pošetilé přikládat takovou váhu a význam místním a málo významným událostem, které se odehrály mezi nevýznamným syrským králem a místním židovským vůdcem a toho srovnávat se slavným mužem, jemuž vzdávaly hold milióny andělů v přítomnosti Všemohoucího. Prorocké vidění Barnašu navíc líčí jako nejvýznamnějšího a nejvznešenějšího ze všech lidí, protože žádnému jinému člověku se dle Starého zákona nedostalo takových poct jako Muhammadovi.

3. Je stejně marné tvrdit, že tyto nebeské pocty Synu člověka náleží Ježíši Kristovi. K vyloučení Ježíše z těchto poct jsou dva důvody: (a) Pokud ho považujeme čistě za člověka a proroka a ať už jeho dílo považujeme za úspěšné, či neúspěšné, v každém případě výrazně zaostává za Muhammadem. Ale pokud se bere za třetí osobu v Trojici, pak ho vůbec nemůžeme řadit mezi lidi. Dostáváte se do dilematu, z něhož není cesta ven. V každém případě Ježíš nemůže být Barnaša. (b) Kdyby byl Ježíš pověřen úkolem zničit čtvrté zvíře, potom místo aby platil daň císaři a nechal se bičovat římským prefektem Pilátem, římské legie by z Palestiny vyhnal a osvobodil by svoji zem a lid.

4. Na zemi nikdy nežil princ-prorok jako Muhammad, který náležel k dynastii vládnoucí po dlouhé období přibližně 2 500 let, jež byla zcela nezávislá a nikdy se nesklonila po cizím jhem. A rozhodně na zemi nikdy nebyl žádný jiný člověk jako Muhammad, který by toho vykonal více hmotně a morálně pro svůj vlastní národ i pro celý svět. Není možné si představit vedle Muhammada žádnou další lidskou bytost, která by si svojí ušlechtilostí více zasloužila tak velkolepou slávu a pocty, jak je popisuje prorocké vidění. Pro příklad porovnejme velkého proroka Daniela s Barnašou, na nějž v úžasu hleděl. Daniel byl otrok či zajatec, přestože na dvoře v Babylónu a v Šúšanu dosáhl postavení vizíra. Uctíval anděla, ale bylo mu to zakázáno. Jaké by bylo jeho postavení před Všemohoucím ve srovnání s Muhammadem, který byl korunován sultánem proroků, vůdcem lidstva a obdivovali ho a vzdávali mu hold andělé? Také prorok David Muhammada nazývá „mým pánem“.

5. Není divu, že na své Noční cestě do nebe byl Muhammad Všemohoucím přijat s nejvyššími poctami a byla mu dána moc, aby vymýtil modlářství a rouhačský roh ze zemí, jež dal Bůh jemu a jeho lidu jako trvalé dědictví.

6. Dalším úžasným rysem tohoto prorockého vidění dle mého skromného mínění je, že obraz Barnaši na nebesích a jeho představení Všemohoucímu nápadně odpovídá Noční cestě proroka Muhammada (mi'rádž). Jinými slovy, tato druhá část Danielova vidění popisuje mi'rádž! K tomuto přesvědčení mě vede několik náznaků jak v Danielově jazyce, tak v hadísech (výrocích Alláhova posla). V Koránu stojí, že během této Noční cesty přenesl Bůh Svého služebníka z Posvátné mešity v Mekce do nejvzdálenější mešity (chrámu) v Jeruzalémě. Okolí tohoto chrámu, tehdy v troskách, požehnal a ukázal mu Svá znamení (Korán 17:1).

Svatý Prorok pravil, že v jeruzalémském chrámu v roli imáma vedl při modlitbě shromáždění všech proroků. Dále řekl, že z Jeruzaléma byl vynesen do sedmého nebe, přičemž ho doprovázeli duchové proroků a andělé, až byl přiveden do přítomnosti Věčného. Prorokovu skromnost, která mu bránila ve vyprávění všeho, co spatřil, uslyšel a obdržel od Hospodina zástupů, doplňuje Daniel, který popisuje Boží rozhodnutí a rozsudek. Zdá se, že duch vykládající Danielovo vidění nebyl anděl, jak jsem bezmyšlenkovitě poznamenal dříve, ale duch či duše nějakého proroka, protože ho nazývá qáddíš (v mužském rodě) a qadduš (4:10; 8:13), což znamená „svatý“ či „svatý muž“ – velmi obvyklé označení proroků a svatých. Jaké potěšení musely zažívat duše svatých proroků a mučedníků, kteří byli pronásledováni těmito čtyřmi zvířaty, obzvlášť když byli svědky, jak Všemohoucí vynáší rozsudek smrti nad Konstantinovým trinitářským režimem a pověřuje Pečeť proroků, aby zahubil a zničil mluvící roh. Je třeba zdůraznit, že toto vidění se odehrávalo během stejné noci, kdy se udála cesta Barnaši z Mekky na nebesa.

Na základě Danielova svědectví musíme my muslimové připustit, že se Muhammadova cesta uskutečnila tělesně, což pro Všemohoucího není nic nemožného. Musí existovat nějaký fyzikální zákon umožňující, aby těleso nepodléhalo hlavnímu tělesu, k jemuž náleží, či gravitačnímu zákonu, ale pohybovým zákonům (rychlosti). Lidské tělo patřící na Zem z ní nemůže uniknout, pokud na něj nepůsobí mocnější síla, která přemůže působení gravitace. Také musí existovat další fyzikální zákon umožňující řidšímu tělesu proniknout do hustšího a hustému tělesu do ještě hustšího či pevnějšího prostřednictvím mocnější síly, či jednoduše pohybových zákonů (rychlosti). Aniž bychom zabíhali do podrobností této složité otázky, stačí říct, že u síly rychlosti nezáleží na váze pevného tělesa, ať v pohybu, či na dotek. Známe rychlost světla ze Slunce či hvězdy. Pokud vystřelíme kulku řekněme rychlostí 2 500 m/s, víme, že pronikne tělesem železného plátu o tloušťce několika palců. Podobně anděl, který se dokáže pohybovat nesrovnatelně vyšší rychlostí než světlo ze Slunce a dokonce myšlenka v mysli, je samozřejmě schopen přenést tělo Ježíše, Muhammada a Eliáše s ohromující snadností a rychlostí a vyrušit gravitační zákon planety, s níž jsou spjati.

Rovněž sv. Pavel zmiňuje vidění, jež uzřel před čtrnácti lety, v němž byl člověk vynesen do třetího nebe a poté do ráje, kde slyšel slova a viděl věci, jež nelze vyslovit. Církve a jejich exegeté věří, že tímto člověkem byl sám sv. Pavel. Z jeho vyjádření můžeme vyvodit, že tím mužem byl on sám, ale ze skromnosti to uchovává v tajnosti, aby nebyl považován za pyšného (2. Korintským 12:1-4). Přestože nás Korán učí, že všichni Ježíšovi apoštolové byli svatí a inspirovaní muži, na jejich písemné záznamy se nelze spoléhat, protože je rozhádané a soupeřící církve upravovaly. Evangelium sv. Barnabáše tvrdí, že Pavel později upadl v omyl a pomýlil mnohé z věřících.

Že Pavel neodhaluje identitu člověka, jehož uzřel ve svém vidění, a že v ráji „uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit,“ ukazuje, že Pavel sám nebyl oním mužem vyneseným do nebe. Tvrdit, že se Pavel ze skromnosti a pokory nechce chlubit, je jednoduše nepochopení Pavla. Chvástá se, že do očí pokáral sv. Petra, a jeho epištoly jsou plné vyjádření, která spíše potvrzují závěr, že Pavel nebyl ani skromný, ani pokorný.

Mimochodem z jeho epištol Galatským a Římanům ještě víme, nakolik byl jakožto žid předpojatý vůči Hagar a jejímu synovi Ismaelovi. Slavným mužem, jehož ve svém vidění spatřil, nemohl být nikdo jiný než člověk, jehož spatřil Daniel. Viděl Muhammada a nevyprávěl slova, jež mu Všemohoucí pravil, protože se na jedné straně obával židů a na druhé straně by si sám protiřečil, když tak vehementně velebil kříž a ukřižovaného. Jsem zpola přesvědčen, že Pavlovi bylo dovoleno spatřit Barnašu, jehož viděl Daniel o nějakých šest století dříve, avšak srážel ho posel satanův (2. Korintským 12:7), který mu nedovolil vyjevit pravdu. Tím Pavel přiznává, že tento „posel satanův“, jak ho nazývá, mu zabránil odhalit tajemství Muhammada, jehož spatřil ve svém vidění. Pokud byl Pavel spravedlivý Boží služebník, proč byl tedy vydán napospas „poslu satanovu“, který ho neustále srážel? Čím více uvažujeme o Pavlově učení, tím méně pochybujeme o tom, že byl předobrazem Konstantina Velikého.